Šestinedělí – noční můra, ze které jsem se probudila.

Už v mém dopise pro mou dceru k první narozeninám jsem se trochu zmínila o tom, že pro mě bylo šestinedělí emocionálně náročné období. Člověk je chvíli nahoře a za minutu je na nejhlubším dně, kde nevidí, žádný světlo… Ani před sebou, ani nad sebou, ani vedle sebe, ani na konci tunelu, ani nikde jinde.

Okamžitě po mém porodu, který probíhal bez větších komplikací a moje miminko jsem mohla držet v náručí od první vteřiny, co bylo na světě, jsem cítila nesmírnou vděčnost. Za to, že jsem to zvládla, že to zvládlo miminko, že je zdravé a že jsme všichni TŘI spolu. Byla jsem plná euforie, konečně jsem neměla to velký břicho, cítila se najednou lehčí alespoň o metrák a těšila se na to, jak už to teď bude jen hezký. To jsem ještě nevěděla, co všechno přijde, co všechno mě čeká. Neuměla jsem si to představit. Nikdo mě na to nepřipravil a nepřipravila jsem na to ani já sama sebe.

První problém = kojení. 

Do té doby jsem nepřemýšlela nad tím, že by kojení (něco, co nejvíc spojuje mámu a dítě, může být problém). Ale byl. Naštěstí miminko nemělo problém, aby se přisálo. Já měla problém, že mě to neskutečně bolelo. Tak moc jsem se těšila na první přisátí maličké a tak moc jsem byla zklamaná. Bolest, která mnou projížděla, se nedá k ničemu přirovnat. Bolelo to tolik, že mi tekly slzy pokaždé, když jsem malou kojila.

Druhý problém = absolutní vyčerpání

I když jsem měla porod bez komplikací a relativně v klidu. Náročný byl hlavně proto, že jsem rodila přes celou noc, takže jsem po něm byla absolutně bez energie. Když mi tedy po převezení na oddělení šestinedělí nabídli, abych si odpočinula s tím, že o Emmičku se zatím postarají a přivezou, až se probudí, souhlasila jsem. Tolik emocí, zážitků a vyplavené endorfiny udělaly vše pro to, abych stejně nespala. Takže mi ve 4 ráno přivezli malinké stvoření. Sestřička mi ukázala znovu, jak ji mám nakojit a odešla.

Třetí problém = jak se o ni postarat

Ležela jsem tam vedle mojí princezny a neměla jsem nejmenší tušení, jak ji správně vzít, jak ji přebalit, jak ji převléct, jak ji umýt. Co mám teď k sakru dělat? Probíhalo mi hlavou. Měla jsem problém udržet se na nohou. Jak se mám do toho starat o tohle neviňátko? Já to zvládnu. Musím!

Čtvrtý problém = jsem sama

Myslíte, že vám v porodnici poradí? Pomůžou? Tak to vás musím zklamat. I přesto, že jsem rodila v docela vyhlášené porodnici v Havlíčkově Brodě, nikdo mi za zadkem nestál a nikdo mi nic neukázal. V tu dobu, kdy jsem rodila, se totiž rodily děti jak na běžícím páse. Všechno jsem musela zvládat sama. Pro mě jako prvorodičku „paráda“. Přes den přijel partner a rodiče, ale samozřejmě, že museli dodržovat nějaký řád a nemohli být se mnou věčně. I když jsem žádala o nadstandard, při mém pořadí 13, byla opravdu velice malá šance, že by se na mě usmálo štěstí. Většina personálu byla vstřícná a ochotná, našli se tam ale i tací, kteří moji psychiku ještě víc podkopávali. Byla jsem tam na pokraji svých psychických i fyzických sil. Těšila jsem se tak domů o to víc. To jsem ale ještě nevěděla, že to nejhorší přijde.

Pátý problém = moje psychika se sesypala jako domeček z karet

Jsme doma… Konečně! Teď mi měl spadnout kámen ze srdce. Ale ejhle. To nejhorší přichází. Vyrovnávání se s novou životní rolí. Jestli jsem si do teď myslela, že to nejhorší je za mnou, nevěděla jsem, co ještě přijde. Ležím na posteli, vedle v postýlce leží moje miminko. Moje zdravý, krásný miminko, který krásně oddychuje a potřebuje jenom, abych tu byla pro něj. A já brečím… Řvu jako želva, protože nemám absolutně žádnou představu o tom, jak to zvládnu. Najednou už nejsem sama za sebe,  najednou musím brát ohledy na někoho, koho jsem dosud ve svým životě neměla. Na někoho úplně bezbranýho, na někoho, jehož jediná jistota jsem já. JÁ! Já, která mám někdy dost starostí sama se sebou, se mám najednou starat ještě o někoho jinýho. To nemůžu nikdy zvládnout. 

Mám sice partnera nebo rodiče, kteří mi můžou pomoct. Ale ti se mnou nejsou 24 hodin denně. Musím zatnout zuby a prostě to dát. Teď už není cesty zpátky. Není cesty zpátky?! To zní hrozně. Jednu chvíli svoje miminko držím v náručí, hladím, pusinkuju, uspávám. Druhou chvíli zase ležím na posteli, po obličeji se mi valí potok slz a nadávám si, že jsem chtěla mít dítě. Vždyť já ještě nebyla připravená na to být mámou. Jakto, že jsem to nevěděla dřív? Jakto, že mám vůbec takovýhle myšlenky?! Jsem hrozná máma. Přece mě nic takovýho, nic špatnýho, nemůže napadat. Já mám svý miminko bezmezně milovat a o tomhle vůbec nepochybovat! Jakto, že to tak není?!

Chodím spát s hrůzou, že se malá zase probudí a já budu muset kojit. Kojení je pro mě noční můra. Tak hrozně to bolí. Slzy mi tečou pokaždé, když saje. To nemůžu nikdy zvládnout.

Tohle není vůči tomu malinkému stvoření fér. Seznamuje se s tímhle pro něj neznámým velkým světem a já jsem jediná jeho jistota, jediný středobod vesmíru, ta, co mu má všechno ukazovat v tý největší kráse a místo toho nejsem ničeho schopn. Ničeho. Ani kojit neumím a ještě cítím beznaděj. Beznaděj, že tyhle stavy někdy skončí.

Všechny maminky mě ujišťují, že to tak taky měly a že je to taky po šestinedělí přešlo. Tomu já ale nevěřím, Vždycky, když jsem je viděla, vypadaly tak šťastně. A já? Já přece nejsem šťastná. Štěstí vypadá jinak. Já jsem lítostivá, chvíli šťastná a pak další hodinu ta nejnešťastnější máma na světě. Jak dlouho to bude trvat?

Období beznaděje, frustrace, deprese trvalo pro mě nekonečných OSM týdnů. Ne šest týdnů, ne pár dní, ale celé dva měsíce. Každou chvíli jsem si myslela, že se z toho zblázním a že to NIKDY nemůžu zvládnout a vyhrabat se z tohohle psychicky nejnáročnějšího období mýho života. Že snad nikdy nebudu mít z té mojí krásné princezny radost.

Přešlo to a já to zvládla hlavně díky pomoci partnera a rodiny. Naštěstí jsem se nedostala do takových stavů, že bych musela navštívit odborníka a to jen díky tomu, že jsem o tom mluvila, nebála se to přiznat a hlavně jsem nebyla sama. Při každé příležitosti být s někým, jsem toho využila. Sama bych se zbláznila! Protože je pravda, že to nejhorší, co můžete udělat, je, že to negativní budete držet v sobě.

Nebojte se říct o pomoc. Nejste v tom sami. Tímhle obdobím právě teď prochází spoustu dalších maminek všude po celém světě. Mluvte o tom s nejbližšími a pokud nemáte nikoho, s kým o tom mluvit můžete, nebojte se zajít za odborníkem. Fyzické rány po porodu se zahojí většinou relativně rychle. Ty psychické jsou ale mnohem nebezpečnější a můžou způsobit o dost hlubší a bolestivější rány, než si umíme představit.

I když ani vám to teď tak nepřipadá, tak všichni okolo mají pravdu, když říkají, že tohle období jako na horské dráze opravdu jednou přejde a vy budete ležet vedle svýho miminka a už se nebudete bát, až se probudí. Naopak bude vám líto, že zrovna spinká, protože už chcete zase vidět ten jeho usměv.

Takže se nebojte,  a nezapomeňte, že si jednou – brzy- doopravdy řeknete, že tohle miminko je to nejkrásnější, co vás v životě mohlo potkat!

Jaký je ten váš příběh? Sdílejte ho s ostatními, pro ostatní. Ať vidí, že v tom, opravdu nejsou sami. Myslím, že je to téma, které si zaslouží víc pozornosti, než se mu dává.

S láskou

Vaše Verča

26 odpovědí na “Šestinedělí – noční můra, ze které jsem se probudila.”

  1. Tak to jste napsalanaprosto vystizne.U prvniho prcka to bylo to same,jen kojeni nebyl problem,to jsme zvladli.Nebyt mamky a sestry,tak nevim,jak by to dopadlo,ja po komplikovanem cisari,manzelovi zrovna na rakovinu umirala maninka..Mate naprostou pravdu v tom,ze nejdulezitejsi je o tom,jak se citite mluvit a zase mluvit a hlavne nebyt sama.

    1. Každý to má asi trochu jinak, ale opravdu si myslím, že když budeme všichni vědět, že nejdůležitější je nebýt sám a mluvit o svých problémech, že to člověk pak snáz překoná. Někdo dřív, někdo později, ale nakonec to období skončí a bude už jen dobře!

  2. Díky za takový článek. Za poslední dobu jsem si všimla, že téma šestinedělí se pomalu a jistě začíná otevírat, více se dere na veřejnost. Pořád ještě málo pramálo, ale i tak je to jen dobře. Šestinedělí je vnímáno jako období, kdy se žena “dává” fyzicky dohromady. Ano, pro tělo je to velký zásah, ale ta psychika…Pro mě bylo šestinedělí vcelku “pohodové” bych řekla, ale bez své mamky bych už druhý den jistojistě zemřela hlady. 😀 Den před koncem šestinedělí jsem se zhroutila. Chtěla jsem utéct. Takže “moje šestinedělí” nastoupilo až po šestinedělí..psychika děs. Musím říct, že jsem to prožívala dost obdobně…nejvíc mě ubíjela ta ztráta svobody. Sebrat se a jít nakoupit, aniž bych musela obstarat x jiných věcí. Obyčejné věci. Těžko se mi to popisuje, ale kdo to prožil, ví a chápe.
    Hodně pomáhá o tom mluvit, utridite si tim myšlenky. A chodit ven, ven a ven. Tim jsem se hodně srovnala. Věta, která mi nejvíc pomohla byla “Nic nebude jako dřív, ale věci naberou nový směr a vše bude zase v pořádku, neboj. A bude to jeste lepsi, než kdy dřív.” A je to pravda.

    1. Ta věta je hodně pravdivá. Nic nebude jako dřív, ale v tom dobrým slova smyslu. Člověk toho hlavně hodně zjistí a naučí se sám o sobě a to je vlastně to nejdůležitější. Mít miminko znamená a má daleko větší smysl, než si umíme možná představit 🙂

  3. Jako bys mi mluvila z duše. Kojení jsem zvládla naštěstí, zato se mi nechtěla hojit jizva po nastrihu, tak jsem dva měsíce nemohla ani sedět. A do toho se každý ptal, jak moc teď musím být šťastná… jak jsem se jim mohla podívat do oči a říct, ze předním to bylo lepší? Ze se na to nehodím, ze chci zase svou volnost a nejradsi bych to vzala zpět? Ze se děsím vždy když se probudí a každé chvilky s malým o samotě? Naštěstí to přešlo, ale ze to trvalo.. Teď už je lip a malého moc miluju. Ale jako občas bych si dáchla 🙂 ne ze ne 😀

    1. Tak o tom odpočinku s tebou úplně souhlasím! Já bych spala, až bych brečela 😀 Ale to už je procházka růžovým sadem. Hormony se ustálily a už je dobře. A přesně, jak píšeš, Luci, říct něco jako před tím to bylo lepší, zní hrozně, ale i takový myšlenky člověka napadají a myslí si to. Ale nezanemná to, že bysme byly špatný mámy. Jen jsme se prostě vyrovnávaly s novou životní rolí.

  4. Ahojky, já měla podobné pocity. Sice jsem měla císař v celkové anestezii, a po probuzení mi syna přiložili na prsa. Byl to šok, po narkóze se zorientovat,ale ta euforie štěstí, když jsem viděla své vysněné miminko bylo úžasné! Pak přišli křeče po porodu, bolesti, a bolesti s kojením, šílené mě to bolelo, brečela jsem pokaždé, ale vzdát jsem to nemohla. V nemocní stejné pocity, ať už jsem doma a to jsem nečekala co příjde pak….!! Ve 4 měsících se projevila alergie na mléko, tak doporučení ustoupit postupně od kojení a nahrazovat umělím mlékem! Tak já stím bojují a pak…. byl stejně v 7 měsících už jen na láhvy. Moje 3 měsíci byli,plné únavy, vyčerpání,pláče, nečekala jsem takový masakr. Do to jsme chodili na rehabilitace s nožičkami a Vojtova metoda….cvičení doma no další psycho!! Ale také jsem to zvládla bez odborné pomoci, svěřovala jsem se rodině a kamarádkám. No do toho žárlivá vyvdaná 8 letá dcera, dělala hrozné scény…..no opravdu, období 6 nedělí bylo něco hrozného! Jen mateřká láska toto vše dokáže překonat a zvládnout a je to krásný pocit mít své krásné, zdravé miminko a vždy za to budu vděčná. Teď má Páťa 2,5 roku a má období vzdoru, takže je tu další zkouška nervů a stresu, ale vždy když usíná říkám mu, jak moc ho mám ráda a jak ho miluji:)

    1. Člověk někdy sám žasne nad tím, kolik toho je schopný zvládnout. Jste silná žena! Na období vzdoru se netěším a jsem zvědavá, jak jako máma obstojím! 🙂 Držím pěsti, ať to zvládnete 🙂

  5. Mám za sebou sestinedeli tri a musim rict, ze to posledni bylo asi nejhorsi. Prvni uz si tolik nepamatuju (9 let zpet), u druheho jsem skladala statnice, ale treti prislo rok po druhem a poprve i s kojenim. Strasne jsem za nej bojovala, tolik jsem si prala to aspon jednou zazit a povedlo se, ale! Ta bolest pokazde, tolik ragad, ran, trhlin… desila jsem se kazdeho kojeni a obzvlast venku (jarni miminko), pak zanety. Do toho pece o rocni ditko a prvnaka, mnoho nepridalo i souziti s manzelovymi rodici a absolutni netolerance ze strany tchyne. Pocity jako na houpacce, vycerpani. Dnes bude malemu rok, kojim stale a za nic na svete bych je nevymenila, ale jsem si jista, ze poctvrte uz neee ?

    1. Je smutné, když se místo pomoci dočkáte nepochopení a nebo hůř netolerance. Ještě, že je to za Vámi! 🙂 Teď už si můžete toho nejmladšího užívat na maximum 🙂

  6. Na blog jsem narazila náhodou a tenhle článek mě dostal. Měla jsem to úplně stejně, asi tři měsíce. Plakala jsem, že jsem nikdy neměla mít dítě, že se o něj nedokážu postarat, že pořád pláče a já nejsem dost dobrá na to, abych ho utišila. V porodnici mě jedna ze sester „sjela“, že nedávám miminko správně odříhnout. Na jedné z prvních prohlídek u lékařky mi řekla, ať nacvičuju manipulaci s dítětem, že to v mém podání působí hodně nejistě a má strach, abych miminko neupustila. Byla jsem na dně. Teď jsem (docela :-)) spokojená maminka tříleté holčičky. Dokonce se mě lidi často ptají, jak si spolu tak dobře rozumíme, že je malá rozumná a vše si nechá vysvětlit (haha) a i já sama si o sobě myslím, že jsem dobrá máma. Dobře si ale pamatuju ty pocity, tu tíhu a všechny ty slzy, výčitky vůči sobě a omluvy miminku. Tento článek bych označila za povinnou četbu pro všechny maminky. Před porodem tomu sice nebudou chtít věřit, ale v šestinedělí si vzpomenou 🙂 Díky za upřímný článek.

    1. Tyhle rádoby chytrý řeči doktorů a sestřiček dokážou člověk opravdu „zvednout“ sebevědomí. I v téhle oblasti je dost místa na zlepšení, protože to rozhodně nepomáhá člověku, který právě prochází takovou emocionální a hormonální bouří a prvorodičce, která teoreticky může zvládat všechno, ale prakticky už je to o něčem jiném.
      Jsem ráda, že jste to taky ustála! A děkuji za komentář. Čím víc maminek se dozví, že se i tohle může stát a nemá to nic společného s tím, že jsme špatné mámy. Jen je potřeba o tom mluvit, mluvit a mluvit!
      Když to přejde, člověk zjistí, jak úžasné miminko má a jak je vlastně nejšťastnější máma na světě! 🙂

  7. Mám skoro pocit, jako bych četla o sobě. Hezky napsaný článek. Přitom v těhotenství jsem slyšela pořád jenom o porodu a toho jsem se take nejvíc bála. Nakonec porod vnímám jako procházku růžovým sadem proti tomu, co přišlo poté. Často mě napadalo, proč mě nikdo nevaroval.

    1. Taky jsem říkala že bych šla zase radši rodit, než prožívat tuhle horskou dráhu. Naštěstí jsme to ustáli všichni a teď už nám je dobře 🙂

  8. Ahoj,
    ďakujem za krásny článok. Verím, že pomôže mnohým ženám.
    Zažívala som podobné pocity zúfalstva po pôrode, neverila som si a hlavne som sa cítila absolútne nepripravená na novú situáciu. Až s odstupom času som pochopila, že som sa vyrovnávala s novou rolou a že som zažívala veľké hormonálne zmeny. Dojčenie nám našťastie funguje od začiatku výborne, ale ťažko som zvládala plač synčeka. Až postupom času plakal stále menej, zosúladili sme sa a nabrala som sebavedomie ako matka. Pomohlo mi posťažovať sa kamarátkam a radiť sa s nimi. Teším sa, že sa o tejto téme viac hovorí. Teším sa, že raz zažijem ďalšie šestonedelie a už budem lepšie chápať seba a svoje dieťa. Občas mi príde smutno, že som svojmu synčekovi nebola hneď silnou oporou, ale verím, že vnímal moju snahu. 🙂

  9. A teď si představ, kolik maminek na tohle všechno je samo, protože ne všichni partneři jsou takto zodpovědní. Nemají čas vůbec uvažovat nad existenčními problémky, jestli to zvládnou nebo ne a jsou zápřáhnuté nonstop. Nepřijdeš si trochu jako fňukna?

  10. Navrat z porodnice je pro me jedno z nejtraumatictejsich obdobi v zivote 😀 potrebovala jsem byt par dni sama, abych se ‚smirila‘ s tim co se ted vubec deje, nevedela jsem ktera bije, co si s ‚tim‘ počít, bala jsem se ze o mych myslenkach urcite nekdo vi a prijde na me socialka a vezme mi to moje díťátko a az ho budu chtit zpatky tak uz budu mit smulu, protoze budu zavrena v blazinci z toho hormonalniho kolotoce 😀 no preslo to, díťátko miluju kazdym dnem vic a vic, ale ani po pul roce nemuzu s odhodlanim rict, ze bych do toho sla z vesela znova a obdivuju vsechny kdo maji vic nez jedno dite 😀

  11. Neuveriteľné je, čo všetko žena dokáže prekonať, koľko doposiaľ obyčajných vecí sa v priebehu pár dní zmení na neobyčajné. Najskôr 9 mesiacov príprav, fúra radosti, obavy, fotenie, nákupy.. Všetko je ešte jednoduché a ľahké. A potom príde deň D a po ňom toto obdobie. U mňa to bolo ako cez kopirák,akurát, že môjmu manželovi presne v tom čase diagnostikovali rakovinu a čo to všetko narobilo somnou to bol des a hrôza. Nespala som 4 celé noci, cez deň som videla hviezdičky, mala som vyprahnuté ústa,triaslo ma.. A plakala som vždy, keď zamanou prišiel a potom som plakala, aj keď som sa pozerala v noci na hodiny na stene a rátala minúty a taktiež doma. Dotoho bolesť po pôrode, kojenie, absolútna neznalosť okolo bábätka. Dnes otom píšem, ale zažiť to už v živote nechcem a ďakujem Bohu,že som to zvládla bez pomoci odborníka. Trvalo to tiež 2 mesiace. A áno, dnes už môžem hrdo a nadšene potvrdiť, že náš synček je to najkrajšie, čo nám prišlo do života.

  12. Ahoj:) Mam doma 5- tyždňového chlapčeka ana šestinedelie som vôbec nebola pripravená, nečakala som, že to bude taká horská dráha. Píšeš mi z duše, i keď u mňa popôrodný blues trval 4týždne cca, teraz som už schopná pozrieť sa na malého a cítiť sa šťastná, bez sĺz a výčitiek. Celé to obdobie som zvládla vďaka manželovi, že mal trpezlivosť s mojimi citovými výkyvmi. Nepomáhali veľmi ani kamarátky, že to mali úplne rovnako. Ďakujem ešte raz za krádny článok.

    1. Tak ja sa momentalne nachadzam v tomto obdobi a je to strasne niekedy mam pocit ze to nikdy neskonci a to uz sme 6t po porode…ten bol uplne v pohode a kludne by som si ho zopakovala…Narodila sa nam krasna zdrava dcera…potom prisli problemy s kojenim strasna bolest pri prisavani vela vela slz kazde kojenie(uz sme to prekonali) pocity beznadeje nepripravenosti, ziadna sebadovera a vycitky kvoli babatku potom chvilu dobre a takto to ide do kolecka…ja dufam ze uz iba tie 2tyzdne a bude dobre lebo mam pocit ze sa zblaznim…nikdy by som nepovedala ze ma dokaze nieco takto strasne rozhodit! Dakujem za tento clanok…vzdy ked mi je tak ze neviem kam tak si ho precitam a viem ze v tom nie som sama ale je to proste len faza ktoru treba prekonat!

  13. Ahoj, ja mam pocit, ze tyhle stavy zazivam uz ted – v 5.mesici a dost se hrozim, jak se to v sestineděi jeste zhorsi. Cekala jsem, ze tyto negativni myslenky po prvnim trimestru zmizi, ale nestalo se.z

  14. Diky za tak uprimny clanek!Strasne dlouho jsem se bala pripustit takove myslenky!Uz jsem si rikala ze materstvi neni pro me,ze jsem dite mit nemela…nyni jsem v 6ti nedeli a kazdy den je jiny!Nekdy se probudim a na maleho jsem jak med,kdyz ale zacne rvat uz jen co otevre oci,premyslim kam bych ho zavrela!Muj porod byl desny,nejspis jsem precitlivela,kojeni taky nedavam a linou se mi potoky slz,takze odsavam a krmim i pres lahev.A take tezko nesu deleni pozornosti k manzelovi!Hrozne se milujeme a prijde mi ze maly je ted mezi nami takovy klin…pritom by to melo byt naopak!Brecim jen kdyz si to ctu,ze jsem spatna mama,tak snad to bude brzy lepsi!

  15. Diky za skvely clanek. Jsou 3 rano, kojim malou (tyden starou) a jedu na emocionalni horske draze. Jsou momenty, ktere jsou krasne a pak prijde den, kdy se u me mala zklidni jen u kojeni a zbytek proplace. Ja jsem rozlamana s rikam ji – je pro me tezke jen tak vstanout a chodit. Kdyz neco potrebujes, ja potrebuji cas se pripravit (misto na kojeni…). Manzel je neuveritelny, obrovska pomoc, ale rikam si, jak to zvladnu, az bude v praci.
    Diky za skvely clanek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.