Rozhodla jsem se s vámi sdílet, co všechno jsem si před miminkem plánovala a jak to nakonec dopadlo. Jako první přichází:
Společné spaní v posteli
Kolik z vás si řeklo před narozením miminka: “Nene, malý/á bude mít svoji postýlku, svůj pokoj a s námi v naší velké posteli spát nebude!” Přesně tohle jsem si říkala totiž i já. A můžu říct, že to tak vlastně fungovalo do Emmy 8 měsíců.
Každou noc jsem k ní lítala 3x až 5x nakojit ji, pomalinku a opatrně položit do postýlky, pak tiše našlapovat, abych mohla odejít a nevzbudit ji. Když jsem si lehla zpátky do postele, tak jsem pak většinou třeba půl hodiny čumákovala a nemohla usnout. Sotva jsem usnula, už jsem zase letěla. Nad ránem jsem si ji pak dala k sobě do postele, když partner odcházel. (abych se tam sama nebála :))
V 8 měsících se začala Emmička už o dost víc pohybovat a já se bála, že mi z postele spadne (přirazit ke zdi nešlo a ani by to nebylo řešení, kolikrát jsem ji našla u svých nohou). Domluvili jsme se tedy, že naší postel zrušíme, dáme matrace na zem, k nim dáme o trochu menší matraci pro malou a budeme tak hezky spát vedle sebe všichni a přitom nebude nikdo ochuzen o svůj prostor.
Vědět dřív, že to bude tak pohodlný nelítat celou noc sem a tam, jen se převalit na bok, nakojit, zase se převalit a spát dál, tak jsme to zavedli už dávno! A to jsem říkala “nenene, dítě v posteli nikdy”.
Teď není nic hezčího, probudit se ráno, otevřít oči a vidět nad sebou ty veliký smějící se kukadla a šťastnou Emmičku, která je ráda, že má mámu vedle sebe.
- Nevim, jak dlouho s nami bude spát. Jestli to bude měsíc, šest měsíců, rok nebo dva. Až uvidím, že chce spát sama, tak to zkusíme. Do té doby si to budu užívat! Protože čas tak letí a nebude trvat dlouho a rodiče nebudou potreba.
A jak to máte se spaním vy? Spí vám mimčo v posteli, u postele nebo má svůj pokoj? Taky jste si to plánovali nějak a nakonec to bylo úplně jinak?
