Moje milá Emmičko,

dnes v 9:52 je to přesně rok, co jsi vstoupila do našich životů a já nikdy nezapomenu na ten velký den, kdy jsme přijeli do porodnice po tom, co mi praskla voda.

Hrozně jsem se bála, nejen bolesti a toho všeho okolo, ale hlavně o tebe. Věřila jsem ti. Věřila jsem nám, že to spolu zvládneme. Ještě v bříšku jsem ti slíbila, že se budu moc snažit, aby ses dostala na svět, co nejrychleji to půjde a bez komplikací.

Nakonec jsme to obě zvládly a ještě teď, když si vzpomenu na ten okamžik, kdy jsi poprvé vykoukla na svět a já slyšela tvůj pláč, jsem dojatá. Vlastně ještě možná víc, než v tom okamžiku, kdy jsem tě držela na svém těle. V tu chvíli jsem si to úplně neuvědomovala. Ale držela jsem tě v náručí a věděla, že už navždy budeš moje holčička. Ta, o kterou se budu starat, pečovat, učit ji nové věci, tulit se s ní, objímat, ale hlavně MILOVAT.

A teď jsi tady, se mnou, s námi – napořád!

Nebudu předstírat, že pro mě byly naše začátky jednoduché. Jestli jsem se v těhotenství bála porodu, nevěděla jsem, co to je šestinedělí. Byl to takový emocionální frčák, který jsem si do tý doby nedokázala představit a já byla na jednu stranu hrozně šťastná, že tě mám u sebe – zdravou holčičku. Na druhou stranu jsem se bála, že to nezvládnu. Bála jsem se o tebe pokaždé, když jsi zakuckala, když jsi spala delší dobu než obvykle, když jsi z ničeho nic přestala dýchat, a já nevěděla, co se děje, když jsi plakala a já nevěděla, co tě trápí.

Byly to pro mě nekonečné dny plné tápání, příjímaní nové role, učení se nebýt jen sama za sebe, ale starat se o tebe – malé nevinné stvoření, které nemá nic a nikoho jiného než maminku a tatínka.

Do té doby jsem nevěděla, co to znamená být mámou, nevěděla jsem, jestli to, co dělám, dělám správně. Vždycky, když jsem brečela, a že to bylo několikrát denně, koukla jsem se na tebe, na tu bezbrannou, krásnou holčičku, která ležela v postýlce a která mi vždycky očima říkala, že spolu to prostě dokážeme!

A teď se na tebe koukám, na už velkou smějící se, povídající, skoro chodící holčičku, které je právě dnes jeden rok.

Za poslední rok jsi byla moje největší štěstí a zároveň největší obava. Strávily jsme spolu každý den. Spolu jsme si hrály, tančily, zpívaly, chodily na procházky, objímaly se, učily se novým věcem a objevovaly společně ten – teď už náš – velký svět.

Ukázala jsem ti, jak vypadají hory, lesy, louky, vzala tě k moři a nechala tě smočit se ve slané vodě, chodíme spolu plavat do bazénu, ukázala jsem ti první měsíc, první déšt, první sníh a nechala tě ve sněhu proběhnout se po čtyřech, projela ses na bobech, viděla jsi koně, krávy, psy i kočky, jela jsi autem i tramvají a vlakem, nosila se v nosítku, i když nosítko není zrovna tvoje oblíbená věc.

Když se teď ohlédnu zpátky na život před tebou, zjišťuju, že můj život nebyl úplný. A i přesto, že je to fráze, tak až s tebou jsem já opravdu já.

I když se zdá, že já jsem celý rok učila nové věci tebe, TY JSI BYLA TEN NEJVĚTŠÍ UČITEL!

• Ty ses poprvé nadechla a učila se, jak nový svět mimo bříško vypadá a já zjistila, co to znamená milovat někoho od prvního okamžiku

• Ty ses učila sát mateřské mléko a já zjistila, co to je trpět a brečet bolestí a zároveň u toho objímat a bezpodmínečně zbožňovat.

• Ty jsi v noci plakala, protože tě bolelo bříško a já zjistila, že nemusím spát 9 hodin v kuse a i přesto se cítím nabitá tvojí energií.

• Ty ses učila smát a já zjistila že tvůj úsměv je to, na co se každý den těším a co mi spraví každou špatnou náladu

• Ty ses učila otáčet, plazit a lézt po čtyřech a já rychle zjistila, že tím malým miminkem nezůstaneš navždy.

• Ty ses učila jíst a já se učila nebát se o to, že se při každém soustu začneš dávit, moje zubatá princezno.

• Ty ses učila poznávat zvířátka, říkat “máma” “táta” “bába” „děda“ a já zjistila, jak rychle se dokážeš učit novým věcem.

• Ty ses učila stoupat a já zjistila, že se o tebe bojím pokaždé, když zavrávoráš, pustíš se a ty jsi to přitom všechno zvládala levou zadní.

• Ty ses naučila zkoušet, kde jsou tvoje mantinely a já zjistila, co to je trpělivost.

• Ty se teď učíš chodit a já se učím nechat tě jít, moje statečná holčičko.

• Ty se učíš padat a já vidím, že i když člověk spadne na pusu, musí zase vstát a jít to zkusit znovu jakoby nikdy na pusu nespadnul, jakoby ho to nikdy nebolelo.

• Ty se mnou poznáváš svět, já s tebou poznávám sama sebe.

• Ty zjišťuješ svoje JÁ a já díky tobě svoje JÁ překonávám!

Je toho tolik, co ses za těch 12 měsíců naučila. A ještě se toho mnohonásobně víc za celý svůj život naučíš a já budu ta, která tě bude při každém tvém krůčku, při každém tvém škobrtnutí, při každém tvém pláči i smíchu podporovat.

Máme za sebou úspěšně jeden rok a já se nemůžu dočkat na další roky, které spolu prožijeme. Navždy už budeš moje dcerka, milovaná, chráněná a zbožňovaná.

Miluju Tě,

♥ Tvoje  M Á M A ♥