Potratila jsem… už nikdy nebudu stejná

Dlouho jsem přemýšlela, jestli chci o něčem, co mě tak zasáhlo napsat článek. Jenže po otevřeném příspěvku na sociálních sítích a všech reakcí, které mi přišly, zpráv, které jsem dostala i od mých kamarádek a známých, které si tím také prošly, jsem zjistila, že potrat ve svém životě zažilo a zažívá velké množství žen. Takové množstí, až mě to skoro děsí.

Proto jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Příběh, který změnil můj pohled na těhotenství, na všechny ženy i na mě samotnou a můj pohled na svět.

Naše snaha podruhé otěhotnět

Naši první holčičku jsme si chtěli užít a sourozence jsem pro ní chtěla někdy okolo jejich 3 let. Potom, co se mi podařilo poprvé otěhotnět skoro okamžitě, jsme se o další miminko nechtěli snažit s nějakým velkým předstihem. Loni jsme měli svatbu a potom jsme si chtěli užít ještě jednu větší cestu do zahraničí. Na naší svatební cestu jsme jeli na cestu kolem světa. Bylo to 3 měsíce před Emmičky třetími narozeninami. Na cestách jsme si řekli, že by už bylo fajn, kdyby Emmička měla sourozence. Sourozenec by sice nepřišel v Emmičky 3 letech, jak jsem si naplánovala, ale v 3,5. V tu chvíli mi to ale přišlo jako nejlepší. Emmička už nevyžadovala tolik péče, domluvila jsem se s ním o všem, takže pro příchod dalšího člena rodiny ideální stav.

Jenže přišla menstruace a pak další a další. Když přišla i po třech měsících, říkala jsem si, co je špatně. Co se ve mně po 3,5 letech změnilo. Co je jinak? Jakto, že to nejde? Začala jsem o sobě pochybovat. Sice jsem se snažila úplně nepřipouštět, že by to nešlo, ale hlodalo to ve mě.

Těsně před cestou jsem se nechala přeočkovat proti tetanu, tak jsem si chvíli i říkala, jestli za to, proč nám to nejde, nemůže třeba tohle očkování. Kdo ví…

Po pěti měsících marné snahy jsem se rozhodla objednat k doktorovi. Abych se ujistila, že je moje tělo v pořádku a všechno funguje tak, jak má. Na prohlídce mě doktor uklidnil a řekl, že někdy to prostě trvá. V průměru každému páru 5 měsíců. Někomu to jde rychlejc, někomu pomalejc, ale nějaké umělé zásahy by mi doporučil až po roce marného snažení. Odcházela jsem tak v klidu s pocitem toho, že to už brzy vyjde.

Pak to přišlo

To že zase přišly moje dny jsem málem obrečela. Když ale trvaly místo sedmi dnů jen dny tři a menstruace byla opravdu mírná, začala jsem být trošku nervózní, protože přesně takhle mi začalo těhotenství s Emmičkou. Po pár dnech jsem si tak udělala těhotenský test. A k mému úžasu byl pozitivní. Sice jen slabounká čárka, ale byla tam. Měla jsem obrovskou radost, že se nám to podařilo. Bylo to ale opravdu na začátku, nechtěla jsem jít ani k doktorovi, protože jsem věděla, že by mi vlastně ještě nic neřekl. I Filipovi jsem to chtěla říct, až by to bylo potvrzené od doktora.

Po pár dnech jsem ale začala krvácet. Bylo mi hrozně, chtělo se mi brečet. Bylo to v den, kdy jsme slavili Emmičky narozeniny – ke konci oslavy. Takže si dokážete představit, jak jsem se musela přetvařovat, abych na sobě nenechala nic znát. Nechtěla jsem nikomu nic vysvětlovat. Filipovi jsem to ale řekla a dohodli jsme se, že si zajedu do nemocnice na pohotovost, aby se na mě mrkli. Věděla jsem, že takhle brzy k potratům dochází často, takže mi šlo hlavně o to, abych něco nezanedbala.

Na pohotovosti mi znovu udělali těhotenský test, zeptali se mě na problémy a vyšetřili mě. I když ještě ráno mi vyšel test pozitivní, v nemocnici mi řekli, že vyšel test negativní. Moc jsem to nechápala, ale věřila jsem tomu, co mi říkali. Paní doktorka mi po ultrazvukovém vyšetření řekla, že tam nic nevidí, že v tomhle stádiu by ani nic vidět na ultrazvuku nebylo s tím, že až přestanu krvácet, mám jít na kontrolu ke svému gynekologovi. Dost mě to vzalo, obrečela jsem to, ale smířila jsem se s tím ještě vcelku rychle. Prostě to tak nemělo být.

Asi po deseti dnech mě ale začalo bolet v podbříšku přesně tak, jak když jsem byla těhotná poprvé. Přišlo mi to zvláštní, a protože jsem měla u sebe poslední těhotenský test, zkusila jsem si ho udělat. K mému překvapení se ukázaly dvě dost výrazné čárky. Zavolala jsem si tak ke svému doktorovi, řekla mu, co a jak a odjela na vyšetření.

Na ultrazvuku už byl vidět plod. Doktor nechápal, jak mohl v nemocnici můj těhotenský test vyjít negativní a řekl mi, ať přijdu za dva týdny zase na kontrolu. Protože jsem trochu pořád špinila, předepsal mi Ascorutin a šla jsem domů. Určitě nemusím popisovat, jak jsem byla šťastná. Nechápala jsem sice, proč mi v nemocnici vyšel test negativní, ale to bylo teď bezpředmětný. Pocit štěstí jsem si užívala ještě 10 dní.

Potratila jsem

Po deseti dnech mi z ničeho nic začalo být strašně špatně. Dostala jsem křeče, nemohla jsem se ani hnout a špinění se změnilo v krvácení. Bylo večer a já jsem byla doma sama s Emmičkou. Ležela jsem na gauči a přesně jsem si vybavila kontrakce při porodu. Začala jsem hledat všechno možný na internetu a hrozně jsem se bála. Bylo mi jasný, že tohle bude hodně špatný.

Doktor mě hned druhý den vyšetřil. Plod byl větší než na prvním vyšetření, což bylo pozitivní. U plodu byl ale hematom. Byla jsem poslaná domů s tím, že pokud má k potratu dojít, tak k němu dojde a bohužel to ničím než klidovým režimem neovlivním.

Celé odpoledne jsem pak měla velké křeče, které vyústili v ještě větší křeče, které jsem musela trávit na záchodě. A pak to přišlo. Úleva. Najednou se mi udělalo dobře, přestalo mě bolet břicho a necítila jsem vůbec nic.

NIC…

Bylo mi jasný, že tenhle boj jsem prohrála. Ten pocit prázdnoty se nedá popsat. Věděla jsem, že moje miminko odešlo. Že už není mojí součástí.

Druhý den jsem si udělala těhotenský test. Dvě čárky mizely. Bylo mi špatně, na zvracení, chtělo se mi křičet. Dávala jsem si spoustu otázek, proč zrovna já. Cítila jsem šílenou bolest.

Bolest u srdce.

Bolest z toho, že to svoje miminko nikdy nepoznám.

Že ho nikdy nebudu moct obejmout, že nikdy nepoznám jeho smích, pláč, hlas. Nikdy ho neuslyším říkat „mami“.

Že nikdy nepozná svoji velkou ségru.

Že ho nikdy nebudu moct obejmout.

Bolest z toho, že jsem zklamala. Že mě zklamalo vlastní tělo.

Pocity beznaděje a bolesti se nedá popsat slovy. Takhle psychicky špatně mi asi ještě nikdy nebylo. Ten pocit prázdnoty jsem nikdy nezažila.

Byl to sedmý týden.

Zvládnu to sama

Na kontrole mi doktor potvrdil to, že v děloze už není miminko. Bohužel bylo ale na ultrazvuku vidět, že tam je spoustu „věcí“, které tam rozhodně být nemají. Bylo mi proto doporučené podstoupit kyretáž. Vyčištění dělohy v nemocnici pod narkózou. Byla jsem připravená na to, že mi tohle doktor řekne. Načetla jsem si toho před návštěvou doktora opravdu dost. Kyretáž jsem podstoupila po šestinedělí a věděla jsem, že teď nechci. Ne proto, že by to bylo bolestivé. Ale proto, že jsem nechtěla čekat další tři až šest měsíců, které se doporučují doktoři jako období před dalším těhotenstvím. A taky hlavně proto, že jsem věřila, že to moje tělo zvládne. Že mám schopnost se uzdravit a projít si tím vším sama. Bez nějakého zásahu.

Doktor se tomu nebránil. Řekl mi, že čištění může trvat až dva měsíce a pokud nebudu mít nějaké teploty nebo jiné problémy, ať přijdu po první menstruaci na kontrolu.

Naordinovala jsem si kontryhelový a řebříčkový čaj, kterým jsem se denně prolévala, na internetu jsem si našla videa s jógovými cviky po potratu a na zahojení dělohy a protože mamka kdysi studovala akupunkturu a tradiční čínskou medicínu, zašla jsem si i dvakrát na akupunkturu. Já, která nesnáším jakýkoliv braní krve, jsem do sebe nechala napíchat několik jehel po celým těle. Překonala jsem sama sebe. Protože jsem prostě věřila, že mi tohle pomůže. Že se z toho musím dostat sama.

Stalo se mi to z nějakýho důvodu. Možná proto, abych si uvědomila, že život se naplánovat nedá. Možná proto, abych si víc vážila toho, co mám. Možná proto, abych věřila víc svýmu tělu a poznala sama sebe.

Po měsíci a půl jsem přišla na kontrolu. Bála jsem se, že i přesto všechno, co jsem pro sebe udělala, budu poslaná do nemocnice na zákrok. Že se zase zklamu sama v sobě. Ale… Na ultrazvuku už nebylo vidět nic, co by v děloze nemělo být. ZVLÁDLA JSEM TO. Moje tělo to zvládlo. Spadl mi obrovský kámen ze srdce

Šrám na duši po ztrátě miminka se jen tak nezacelí. Pocit toho, že jsem se ale sama dokázala fyzicky uzdravit pro mě bylo malou náplastí na mou duši.

Pocit ztráty jen tak nepřebolí. Věřím ale, že dušička toho malýho človíčka, která už jednou byla mojí součástí, znovu přijde. Přijde, až bude ten správný čas. A já budu zase nejšťastnější.

Tenhle článek bych ráda věnovala všem ženám a maminkám, které si prošly potratem. Věřte, že jednou to přijde. Najděte si nějaký koníček, kterému se můžete věnovat a kterým začenete ty nejhorší myšlenky a věřte, že dušička toho vašeho miminka už jen čeká na ten nejvhodnější okamžik, kdy vám přijde do života. Nebojte se o tom mluvit. Uvidíte, že vás překvapí, kolik žen okolo vás si prošlo nebo prochází tím samým.

Vy ostatní – neptejte se

Stejně tak bych byla ráda, aby si článek přečetli všichni ti, kteří se na potkání ostatních ptají:

„Tak kdy už budete mít druhý?“

„Nejsi těhotná?“

„Tak kdy do toho praštíte?“

„Ještě nejste v očekávání?“

Až přijde ten vhodný čas, tak se o tom určitě dozvíte. Ale do tý doby se neptejte. Nikdy nevíte, čím si daný člověk prochází a čím mu můžete tak moc ublížit. Je to jen otázka. Ale pro někoho, kdo si prochází něčím takovým, to může být dost bolestivé.

Držte se a věřte v sebe <3