Už v mém dopise pro mou dceru k první narozeninám jsem se trochu zmínila o tom, že pro mě bylo šestinedělí emocionálně náročné období. Člověk je chvíli nahoře a za minutu je na nejhlubším dně, kde nevidí, žádný světlo… Ani před sebou, ani nad sebou, ani vedle sebe, ani na konci tunelu, ani nikde jinde.

Okamžitě po mém porodu, který probíhal bez větších komplikací a moje miminko jsem mohla držet v náručí od první vteřiny, co bylo na světě, jsem cítila nesmírnou vděčnost. Za to, že jsem to zvládla, že to zvládlo miminko, že je zdravé a že jsme všichni TŘI spolu. Byla jsem plná euforie, konečně jsem neměla to velký břicho, cítila se najednou lehčí alespoň o metrák a těšila se na to, jak už to teď bude jen hezký. To jsem ještě nevěděla, co všechno přijde, co všechno mě čeká. Neuměla jsem si to představit. Nikdo mě na to nepřipravil a nepřipravila jsem na to ani já sama sebe.

První problém = kojení. 

Do té doby jsem nepřemýšlela nad tím, že by kojení (něco, co nejvíc spojuje mámu a dítě, může být problém). Ale byl. Naštěstí miminko nemělo problém, aby se přisálo. Já měla problém, že mě to neskutečně bolelo. Tak moc jsem se těšila na první přisátí maličké a tak moc jsem byla zklamaná. Bolest, která mnou projížděla, se nedá k ničemu přirovnat. Bolelo to tolik, že mi tekly slzy pokaždé, když jsem malou kojila.

Druhý problém = absolutní vyčerpání

I když jsem měla porod bez komplikací a relativně v klidu. Náročný byl hlavně proto, že jsem rodila přes celou noc, takže jsem po něm byla absolutně bez energie. Když mi tedy po převezení na oddělení šestinedělí nabídli, abych si odpočinula s tím, že o Emmičku se zatím postarají a přivezou, až se probudí, souhlasila jsem. Tolik emocí, zážitků a vyplavené endorfiny udělaly vše pro to, abych stejně nespala. Takže mi ve 4 ráno přivezli malinké stvoření. Sestřička mi ukázala znovu, jak ji mám nakojit a odešla.

Třetí problém = jak se o ni postarat

Ležela jsem tam vedle mojí princezny a neměla jsem nejmenší tušení, jak ji správně vzít, jak ji přebalit, jak ji převléct, jak ji umýt. Co mám teď k sakru dělat? Probíhalo mi hlavou. Měla jsem problém udržet se na nohou. Jak se mám do toho starat o tohle neviňátko? Já to zvládnu. Musím!

Čtvrtý problém = jsem sama

Myslíte, že vám v porodnici poradí? Pomůžou? Tak to vás musím zklamat. I přesto, že jsem rodila v docela vyhlášené porodnici v Havlíčkově Brodě, nikdo mi za zadkem nestál a nikdo mi nic neukázal. V tu dobu, kdy jsem rodila, se totiž rodily děti jak na běžícím páse. Všechno jsem musela zvládat sama. Pro mě jako prvorodičku „paráda“. Přes den přijel partner a rodiče, ale samozřejmě, že museli dodržovat nějaký řád a nemohli být se mnou věčně. I když jsem žádala o nadstandard, při mém pořadí 13, byla opravdu velice malá šance, že by se na mě usmálo štěstí. Většina personálu byla vstřícná a ochotná, našli se tam ale i tací, kteří moji psychiku ještě víc podkopávali. Byla jsem tam na pokraji svých psychických i fyzických sil. Těšila jsem se tak domů o to víc. To jsem ale ještě nevěděla, že to nejhorší přijde.

Pátý problém = moje psychika se sesypala jako domeček z karet

Jsme doma… Konečně! Teď mi měl spadnout kámen ze srdce. Ale ejhle. To nejhorší přichází. Vyrovnávání se s novou životní rolí. Jestli jsem si do teď myslela, že to nejhorší je za mnou, nevěděla jsem, co ještě přijde. Ležím na posteli, vedle v postýlce leží moje miminko. Moje zdravý, krásný miminko, který krásně oddychuje a potřebuje jenom, abych tu byla pro něj. A já brečím… Řvu jako želva, protože nemám absolutně žádnou představu o tom, jak to zvládnu. Najednou už nejsem sama za sebe,  najednou musím brát ohledy na někoho, koho jsem dosud ve svým životě neměla. Na někoho úplně bezbranýho, na někoho, jehož jediná jistota jsem já. JÁ! Já, která mám někdy dost starostí sama se sebou, se mám najednou starat ještě o někoho jinýho. To nemůžu nikdy zvládnout. 

Mám sice partnera nebo rodiče, kteří mi můžou pomoct. Ale ti se mnou nejsou 24 hodin denně. Musím zatnout zuby a prostě to dát. Teď už není cesty zpátky. Není cesty zpátky?! To zní hrozně. Jednu chvíli svoje miminko držím v náručí, hladím, pusinkuju, uspávám. Druhou chvíli zase ležím na posteli, po obličeji se mi valí potok slz a nadávám si, že jsem chtěla mít dítě. Vždyť já ještě nebyla připravená na to být mámou. Jakto, že jsem to nevěděla dřív? Jakto, že mám vůbec takovýhle myšlenky?! Jsem hrozná máma. Přece mě nic takovýho, nic špatnýho, nemůže napadat. Já mám svý miminko bezmezně milovat a o tomhle vůbec nepochybovat! Jakto, že to tak není?!

Chodím spát s hrůzou, že se malá zase probudí a já budu muset kojit. Kojení je pro mě noční můra. Tak hrozně to bolí. Slzy mi tečou pokaždé, když saje. To nemůžu nikdy zvládnout.

Tohle není vůči tomu malinkému stvoření fér. Seznamuje se s tímhle pro něj neznámým velkým světem a já jsem jediná jeho jistota, jediný středobod vesmíru, ta, co mu má všechno ukazovat v tý největší kráse a místo toho nejsem ničeho schopn. Ničeho. Ani kojit neumím a ještě cítím beznaděj. Beznaděj, že tyhle stavy někdy skončí.

Všechny maminky mě ujišťují, že to tak taky měly a že je to taky po šestinedělí přešlo. Tomu já ale nevěřím, Vždycky, když jsem je viděla, vypadaly tak šťastně. A já? Já přece nejsem šťastná. Štěstí vypadá jinak. Já jsem lítostivá, chvíli šťastná a pak další hodinu ta nejnešťastnější máma na světě. Jak dlouho to bude trvat?

Období beznaděje, frustrace, deprese trvalo pro mě nekonečných OSM týdnů. Ne šest týdnů, ne pár dní, ale celé dva měsíce. Každou chvíli jsem si myslela, že se z toho zblázním a že to NIKDY nemůžu zvládnout a vyhrabat se z tohohle psychicky nejnáročnějšího období mýho života. Že snad nikdy nebudu mít z té mojí krásné princezny radost.

Přešlo to a já to zvládla hlavně díky pomoci partnera a rodiny. Naštěstí jsem se nedostala do takových stavů, že bych musela navštívit odborníka a to jen díky tomu, že jsem o tom mluvila, nebála se to přiznat a hlavně jsem nebyla sama. Při každé příležitosti být s někým, jsem toho využila. Sama bych se zbláznila! Protože je pravda, že to nejhorší, co můžete udělat, je, že to negativní budete držet v sobě.

Nebojte se říct o pomoc. Nejste v tom sami. Tímhle obdobím právě teď prochází spoustu dalších maminek všude po celém světě. Mluvte o tom s nejbližšími a pokud nemáte nikoho, s kým o tom mluvit můžete, nebojte se zajít za odborníkem. Fyzické rány po porodu se zahojí většinou relativně rychle. Ty psychické jsou ale mnohem nebezpečnější a můžou způsobit o dost hlubší a bolestivější rány, než si umíme představit.

I když ani vám to teď tak nepřipadá, tak všichni okolo mají pravdu, když říkají, že tohle období jako na horské dráze opravdu jednou přejde a vy budete ležet vedle svýho miminka a už se nebudete bát, až se probudí. Naopak bude vám líto, že zrovna spinká, protože už chcete zase vidět ten jeho usměv.

Takže se nebojte,  a nezapomeňte, že si jednou – brzy- doopravdy řeknete, že tohle miminko je to nejkrásnější, co vás v životě mohlo potkat!

Jaký je ten váš příběh? Sdílejte ho s ostatními, pro ostatní. Ať vidí, že v tom, opravdu nejsou sami. Myslím, že je to téma, které si zaslouží víc pozornosti, než se mu dává.

S láskou

Vaše Verča