A je tu pokračování mini článku o tom, jak rodiče plánují, ale jejich malá ratolest je vzápětí přesvědčí, že všechno může být úplně jinak.
Ještě než se Emmička narodila, říkala jsem si, jak bude krásný, až ji budu nosit v šátku nebo nosítku. Líbila se mi představa toho blízkého kontaktu a toho, že i když bude tak blízko u mě, budu mít volné ruce a zvládnu toho udělat hodně (no hodně… trochu víc, než obvykle :).
Šátek ani nosítko jsem si nepořízovala dopředu. Chtěla jsem to nejdříve vyzkoušet a šátek si vypůjčila, když byly Emmičce 4 týdny. Ještě že jsem to tak udělala. To, co následovalo bylo jedním slovem hrozný. Malá si myslela, že když je tak blízko mě, tak má sát a pořád se ke mně přisávala, jenže ono to samozřejmě nešlo a kojit jí u toho jsem fakt nezvládala. Navíc se tak kroutila, že jsem to ani pořádně nedokázala navázat. Takže ona pak propukala pokaždé v šílený pláč a já byla bezradná. Nevěděla jsem, jak jí (tak malinkou) přesvědčit, že to bude prima a že tak bude vlastně pořád s mámou.
Čas plynul dál a já po nějaké době zkusila nosítko – Manducu. Asi v Emmičky pěti měsících. Opět… Vztekání, pláč, prohýbání, a to i přesto, že byla v nostíku správně, nic ji nemohlo tlačit, hic ani zima ji nebyla. Prostě typicky nenosící dítě.
Občas jsem to zkusila znovu, když jsem potřebovala opravdu nutně něco udělat a ona chtěla být se mnou. Na začátku jsem musela na chvíli přežít její vztekání , pak měla asi pěti minutovou pauzu, kdy byla relativně v klidu a pak zase vztekačka. Moc se toho za tu dobu opravdu stihnout nedalo.
Za celý rok jsem Emmičku nosila tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedný ruky. A i když mě se to moc líbilo, holka tvrdila opak.
I přesto jsem nám koupila vlastní nosítko. Po vyzkoušení Kibi nosítka jsem se do něj zamilovala a musela ho mít. Emmi stejně nadávala… ale o něco míň. 🙂
A i přesto, že to nebylo ideální, jsem to nevzdala a v jejich 13ti měsících to zkusila znovu.
A světe div se! Zvládly jsme spolu hodinovou procházku v nosítku, byly jsme díky nosítku na vyhlídce a Emmička si nestěžovala. Naopak se jí to líbilo!
Takže i když nosítko nepoužíváme v takové míře, jak bych si představovala. Nakonec i já se dočkala po 13 měsících a občas můžu nosit. Ťapkání má teď ale stejně přednost. 🙂
Rozhodně ale radím, nevzdávat se. Jednou to prostě přijde. A když ne, tak ani to, že se mimčo nechce nosit, není žádná pohroma. Je zase na druhou stranu spoustu miminek, které nechtějí být v kočárku. Teď co je lepší?
Holt nic nejde lámat přes koleno a nejdůležitější stejně je to, že jsou ty naše malá sluníčka šťastný!
A jaké je/bylo to vaše dítko? Nosítkomil nebo kočárkomil? 🙂
Ahoj, jmenuju se Verča a svůj blog Máma na cestách jsem si založila v létě 2017. Píšu sem články se spousty tipy, kam s dětmi vyrazit, itineráře z různých koutů světa (Nový Zéland, Dubaj, Slovinsko, aj), ale taky články o starostech všedních dní na mateřské.
Cestujeme často v rámci house sittingu, díky kterému šetříme na cestách statisíce korun ročně.
Taky většinou cestujeme sami na vlastní pěst, protože nechceme být s dětmi vázaní cestovní kanceláří. Což ale neznamená, že služby cestovní kanceláře někdy nevyužijeme.
Cílem blogu je motivovat všechny rodiče k tomu, aby se ani s dítětem nevzdávali svých přání a šli si za svými sny. Ať už je to cestování, nebo cokoliv jiného.
Tak vidíte, ta naše malá tříměsíční cacorka zase nechce být v kočárku a nosila by se pořád. Jak píšete, každé dítko je jiné. Také to stále po chvílích zkoušíme. Momentálně se osvědčilo uspat v šátku a pak děsně nenápadně přesunout do kočárku a spinka cca 40 minut. Ale běda jak se objeví větší hrbol na cestě, hned je vzhůru potvurka malá 🙂
Je sranda pozorovat, jak je každé dítě jiné 🙂 No aspoň se my rodiče nenudíme 🙂