Slovinská roadtrip druhý díl – napříč Julskými Alpami

A je tu druhý den ve Slovinsku. Den, který byl pro nás všechny nejnáročnější ze všech. A to hlavně proto, že jsme měli naplánovanou docela náročnou trasu s mnoha zastávkami. A už teď na začátku můžu říct, že jsme ani zdaleka nezvládli to, co jsme chtěli. Ani počasí nám nepřálo tolik, jak bychom si přáli. Což bylo nakonec možná dobře, protože jsme  se nemohli nikde tak zdržovat, tak jsme toho zřejmě projeli víc, než když by bylo hezky :).

Vyrážíme na horský průsmyk Vršič

Hned po snídaní jsme sedli do auta a vyjeli z Kranjské Gory směr horský průsmyk Vršič. Jedná se o cestu, procházející srdcem Julských Alp, spojující Kranjskou Goru a město Bovec. Jde také o nejvyšší silniční sedlo ve Slovinsku vůbec (Vršič 1611 m). Byla vybudovaná ruskými válečnými zajatci během první světové války. Projíždí se celkem 50ti ostrými zatáčkami, která je každá číslovaná.

Ruská pravoslavná kaple

Asi po pěti minutách jízdy nás čekala první zastávka. V nadmořské výšce cca 1200 metrů je kousek od silnice postavená ruská pravoslavná kaple, která byla postavená jako vzpomínka na 300 ruských zajatců, které zde pohřbila lavina.

Hned jak jsme vyjeli od ruské kaple Emmička usnula. Měli jsme tak čas kochat se tou krásnou krajinou a výhledy na hory, které se nám nabízely. Byla to opravdu nádhera. Cestou k sedlu Vršič je ještě několik dalších zastávek, kde můžete zastavit a prohližet si tu nádheru z různých vyhlídek.

Vršič

Emmička spala i po přijezdu na sedlo Vršič. Není se teda čemu divit. Cesta trvá chvíli. Nechali jsme ji v klidu spát v autě (bylo pod mrakem a začalo poprchávat, navíc bylo asi 14 stupňů, nebylo teda potřeba se bát, že ji bude v autě teplo. Spíš naopak.)

Neměli jsme tak úplně ideální počasí na výhled. Jde ale o místo, kde musíte zastavit, vyjít z auta a na chvíli jen být. Třeba tam potkáte i ovečky :). Na vrcholku se dokonce můžete i občerstvit nebo koupit nějaký suvenýr. Protože jsme ale hlídali Emmičku v autě, daleko jsme se nezvdalovali.

Odtud jsme sjížděli postupně zase dolů. Opět nás čekaly nádherné výhledy a tentokrát i na překrásnou řeku Soča.

Trenta

Poté jsme zastavili v obci Trenta, protože se Emmička akorát probudila, takže jsme ji potřebovali přebalit, nakrmit ji i sebe. Vytáhli jsme piknikovou deku, kterou jsme měli s sebou a “v klidu” se najedli, Emmička se proběhla po hřišti. Hřiště je sice pro větší, ale Emmička si s tím hlavu nelámala :). Každopádně je možnost najíst se v restauraci, která je přímo u parkoviště.

Chtěli jsme se projít někde podél řeky Soča. Nakonec jsme BOHUŽEL nenašli to správné místo (je to ale právě někde v okolí Trenty – mimo jiné samozřejmě). I tak byl místy pohled na řeku opravdu uchvacující. Ne nadarmo se říká, že se jedná o nejkrásnější řeku v Evropě!

Krnské jezero

Dalším naším plánem bylo Krnské jezero. Bohužel jsem si o Krnském jezeru nepřečetla do detailu před tím, než jsme se tam vydali. Při příjezdu na parkoviště jsme zjistili, že by to byl minimálně dvouhodinový výšlap a vcelku náročný a já trochu přecenila naše síly. Pokud bychom k němu šli, už bychom neviděli nic jiného. A protože počasí nevypadalo úplně ideálně, rozhodli jsme se, že tohle místo si necháme na jindy. Ještě, že jsme tak udělali. Po chvíli přišla obrovská bouřka i s kroupama.

Kobarid

Následujícím plánem byl Bovec a vodopády Boka. Kvůli zmiňované bouřce a tomu, že Emmička opět usnula v autě, jsme plán trochu překopali a jeli se podívat do Kobaridu, kde podle radaru měla bouřka ustupovat. Bohužel to nebyla až taková pravda. 

Při příjezdu do Kobaridu sice trochu přestalo pršet, ale bouřka byla ještě dost slyšet. Proto jsme nezastavovali v centru města, ale jeli se podívat ke kostnici. Největší kostnice ve Slovinsku, věnovaná italským vojákům, kteří zahynuli při první světové válce. Na dvou terasách jsou výklenky s posmrtnými ostatky padlých italských vojáků. Celkem se tu nachází 7 760 ostatků. Dojet se dá přímo ke kostnici autem. Na úplnem vrcholku je také kostel sv. Antonína. Výhled z tohohle místa je opět úžasný!

Protože bouřka nepřestala a pršet začinalo víc a víc, rozhodli jsme se jet podívat pouze na Napoleonský most. Bohužel jsme kvůli dešti nemohli pořádně ani vystoupit z auta. Tuhle nádheru jsme si alespoň vyfotili s tím, že se sem určitě jednou vrátíme.

Pokud už v Kobaridu budete, určitě nevynechejte Muzeum války. My muzea s Emmičkou ještě neriskujeme :).

A pokud vám bude přát počasí, tak stojí za to dojít z Kobaridu půl hodinovou procházkou podél řeky Soča k jedněm z nejkrásnějších vodopádů Slovinska – vodopády Kozjak!

Vodopády Boka

Odtud jsme se vydali směrem k městečku Bovec. Před ním nás čekala ale ještě jedna zasátvka, kterou jsme nechtěli vynechat. Tím byly vodopády Boka. Vodopády Boka jsou s výškou 106 m nejvyšší ve Slovinsku. Počasí nám ale opět nebylo úplně nakloněné, takže po tom, co jsme zastavili na parkovišti u hotelu, který je kousek na pěší cestě k vodopádům, připravili věci s sebou, já dala Emmičku do nosítka a na sebe hodila ještě pláštěnku, spustil se neskutečný slejvák. Schovali jsme se chvíli pod malou stříšku a čekali, jestli se počasí umoudří. Asi po 10 minutách už nepršelo tolik, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme. Netušili jsme, jak dlouho půjdeme. Naštěstí se nejednalo o náročný výšlap a i pršet nám přestalo. A za ten pohled to (pro změnu) opět stálo! Dostat se můžete i přímo k místu, kde voda vyvěrá ze skály. Tam my už nešli, protože se jedná o náročnější trasu. Snad příště 🙂

Bovec

Konečně jsme se dostali do městečka Bovec, které jsme si prošli a i přesto, že bylo na internetu vychvalováno až do nebes, jsme shledali Kranjskou Goru mnohem zajímavější (je to ale příjemné malé městečko). Proto jsme tady strávili asi půl hodinku a vydali se italskou stranou na zpáteční cestu do naší Kranjské Gory.

Návrat do Kranjské Gory a italská jezera

Cestou jsme měli naplánované ještě dvě zastávky. A to jezera Lago del Predil a Lago di Fusine. Obě místa nás překvapila liduprázdností. Možná to bylo tím, že jsme tam byl už v pokročilejší denní hodině. Cca v 18 hodin. I tak to byla ale nádhera, a to i přesto, že jsme měli mlhu.

Druhý den jsme zakončili večeří ve vedlejší restauraci a pak jsme unavení skočili do postele a nechali si o tomhle náročným, ale skvělým dni zdát a zároveň se těšili na třetí den, kdy jsme měli naplánované jezero Bled.

O tom ale zase příště…