Tak a rok 2018 utekl jako voda. Ani jsem nemrkla a vedle mě teď sedí moje holčička, které už budou brzy dva roky. Letošní rok, jehož konec oslavíme v Austrálii, byl pro mě ve znamení velkých změn, výzev, událostí a cestování.
Za poslední rok jsme procestovali osm zemí včetně Čech. Emmičku jsme vzali na skoro dvoutýdenní cestu po Slovinsku, nakoukli jsme i do Itálie, Rakouska a Chorvatska. I když už jsem ve Slovinsku byla a studovala tam půl roku, opět mi vzalo dech. Je to země, která si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jí věnuje a já ta nějak tuším, že se tam vydáme i v příštím roce. Tahle naše roadtrip byla jedna velká jízda (doslova) a já už tenkrát Emmičku obdivovala, že to tak nádherně zvládla a ještě většinu času s úsměvem na tváři.
Čechy jsme sice projeli křížem krážem, ale rozhodně toho máme ještě co objevovat nejen v příštím roce, ale i v dalších letech. Naše zemička nabízí tolik možností!
Ta největší cesta nás ale čekala v druhé půlce roku. V září jsme se vydali na druhou stranu světa. S osmnáctiměsíční Emmičkou jsme poprvé letěli letadlem a rovnou takový kus. I proto jsme se rozhodli, že si cestu rozdělíme, a tak jsme si udělali několikadenní výlet po Dubaji. Člověk tam poznal, co to je opravdový hic a taky, co dokáže síla peněz. Tohle se musí vidět na vlastní oči.
Potom už jsme vyrazili směr australské Brisbane. Čtrnáct hodin letu Emmička téměř prospala. Moje největší obavy byly zažehnány a my s Emmičkou zvládli další životní výzvu.
Austrálie je jedním slovem nádherná, pohodová země s ještě úžasnějším počasím. Kdybych jednou chtěla nebo musela žít někde jinde než v ČR, byla by to určitě Austrálie. Bála jsem se, jak to v téhle zemi plných nástrah a jedovatých příšer (ne že bysme někdy na nějakou narazili, ale říká se to), zvládneme s malým dítětem. No a co myslíte? Daleko líp, než jsem čekala. Australské Brisbane je skvělé místo pro život s dětmi, všude jsou dětská hřiště, parky, zeleň, většina míst je baby a kid friendly a na jakékoliv akci, co se tu koná, se nezapomíná na rodiny s dětmi.
Aaa málem bych zapomněla ještě na jednu cestu, kterou jsme z Austrálie podnikli! Nový Zéland. Pohádkový svět, který opravdu existuje. Není to jen v televizi. Vážně takovou přírodu můžete vidět na vlastní oči! Ale i tak jsme tomu, co opravdu vidíme, kolikrát nevěřili. Za patnáct dní jsme ujeli 3,5 tisíce kilometrů, viděli nádhernou novozélandskou přírodu, zjistili, jak nevyzpytatelný Zéland může být a že navštívit tuhle zemi jednou v životě, prostě nestačí.
Každá jednotlivá země, které jsme letos viděli má svý charakteristický rysy, svoji přírodu, typickou faunu, nebo třeba architekturu. Čím se ale rozhodně ani jedna neliší jsou úžasní a ochotní lidé, kteří tam žijí.
Mezitím, co jsme cestovali, vedle nás Emmička vyrostla z malého miminka a stala se už rozumnou, věčně usměvavou, občas trochu vztekající se malou holčičkou, na které je vidět, jak se těší z každého dne a které nedělá problém seznámit se s kýmkoliv a kdekoliv.
Před rokem touhle dobou si začala sama v 9ti měsících sedat (jo, až tak dlouho, protože Emmičky motto bylo “na co sedět, když můžu pořád lízt”). Chodit začala ve 13ti měsících a teď už lítá, že ji sotva stačíme. Na začátku roku uměla říct pár slabik jako máma, táta, děda, bába a teď už jsme “mamička a tatínka”, jak nám s oblibou říká tenhle malej diblík. Řekne nám už snad všechny základní věci a každý den, když se probudí mluví víc a víc a postupně dává dohormady i jednoduché věty. Toho se teda trochu děsím, až mi začne přesně diktovat, co a jak bude, protože ona už je teď náš malý diktátor :). Za ten rok se změnila tak moc, že jsem zvědavá, jak se změní za rok další. Čím jsem si ale jistá je, že to bude skvělý parťák!
Nejvíc mě letos jednoznačně dojalo narození mojí první neteřinky Sáry. Od tý doby, co mám Emmičku, mě každý narození novýho človíčka na svět dovede až k slzám a obzvlášť, když jde o miminko v rodině.
A největším překvapením pro mě v tomhle roce bylo, že zadarmo se dá bydlet po celém světě i s celou rodinou na zádech. Díky house sittingu jsme poznali tolik úžasných lidí. Díky živote, žes nám přivedl do naší cesty lidi, kteří nám o téhle možnosti řekli a díky za to, že nám dáváš další a další šance tohle prožívat. Díky, díky, díky!
V tomhle příspěvku bych také ráda poděkovala všem svým čtenářům (a že vás tu je už celkem dost!), ať už sem zabrousíte pravidelně nebo jen občas. Největší mojí motivací jste právě vy, kteří čtete tyhle příspěvky, reagujete na ně, píšete mi. Vaše zpětná vazba je můj motor. Mockrát vám všem děkuji!
Loni jsem si dala do nového roku nějaká předsevzetí, která jsem stejně nebyla schopná dodržet. Proto letos nic takového dělat nebudu. Nedělám si žádné velké plány ani cíle. Představu toho, jaký chci další rok prožít, ale mám. A s jistotou můžu říct, že rok 2019 bude další velká životní jízda!
Ahoj, jmenuju se Verča a svůj blog Máma na cestách jsem si založila v létě 2017. Píšu sem články se spousty tipy, kam s dětmi vyrazit, itineráře z různých koutů světa (Nový Zéland, Dubaj, Slovinsko, aj), ale taky články o starostech všedních dní na mateřské.
Cestujeme často v rámci house sittingu, díky kterému šetříme na cestách statisíce korun ročně.
Taky většinou cestujeme sami na vlastní pěst, protože nechceme být s dětmi vázaní cestovní kanceláří. Což ale neznamená, že služby cestovní kanceláře někdy nevyužijeme.
Cílem blogu je motivovat všechny rodiče k tomu, aby se ani s dítětem nevzdávali svých přání a šli si za svými sny. Ať už je to cestování, nebo cokoliv jiného.
